PROJEKT CERESA

"Sofisma je nesprávný logický úsudek. Spočívá v tom, že tazatel řetězcem zdánlivě správných argumentů donutí tázaného souhlasit s něčím, co evidentně není pravda, případně v jeho odpovědích ukazuje spor. Používali je řečtí učitelé moudrosti, tzv. sofisté, aby tak demonstrovali svou sílu logické argumentace a získávali si tak žáky, kteří jim pak platili za vyučování. Pro ty bylo umění argumentace lákavé zejména kvůli vystupování při veřejných soudech v demokratických městských státech. Aristoteles sofistickou praxi kritizuje a důkladně rozebírá ve svém spise O sofistických důkazech. Na příkladech jednotlivých sofismat ukazuje, co přesně je v rozporu se správnou argumentací a jakým způsobem tedy na otázky sofistů odpovídat. Aristoteles vypočítává celkem šest způsobů, na jejichž základě sofisté svou argumentaci staví. Jsou to stejnojmennost, dvojznačnost, spojení, rozdělení, přízvuk ve výslovnosti a tvar slovního vyjádření."

Rekonstrukce reálného stavu v obsahové hodnotě argumentu PRAVDA je zdlouhavý a vesměs nadmíru složitý proces zejména v místech, kde reálná pravda ocitá se neočekávaně v nepřirozeném konfrontačním střetu s tzv. pravdou procesní, jež obecné realitě bývá velmi nebo nepřehledně vzdálená či prizmatem účelových manipulací za tuto pouze vydávána.

Ačkoli je podstata reálné pravdy na příslušných místech (logicky) vždy přítomna, vlivem procesního balastu (obvykle sem v cílených manipulacích účelově vloženého) je na narůstající časové ose stále obtížnější se k jádru její podstaty dostat či vůbec jen přiblížit.

Manipulační techniky s realitou (např. deformace, obcházení, nahrazení, ignorace atp.) jsou z pohledu příslušných právních předpisů zcela nepřípustnou a nepřijatelnou procesní praktikou, avšak v rozsáhlém souboru kautel se tato hojně vyskytuje.

Nezbytná realita se v průběhu procesu štěpí nebo je účelově fragmentována, přičemž v dotváření logické podstaty tzv. procesní pravdy (konstrukce procesu) je v místech původních vazeb "zacelována" a ve větších částech překrývána prostřednictvím obshau SOFIZMAT, které v obsahu vlastní (rozuměj uměle dotvořené) logické struktury (původní realitě samozřejmě již odtažité) programově rostou, násobí se, vnořují se do cílových skupin sofizmat dalších, přičemž v postupujícím procesním čase nasazená sofizma vesměs převládají - původní realita není zcela překryta, avšak její minimalistické fragmenty již postrádají výchozích logických vazeb - logická struktura Sofizmat však oproti tomuto nesporně vyniká.

Zdánlivou správnost logické struktury, cíleně do procesu prostřednictvím sofizmat vložené je však nutno z právního hlediska označit za úmyslně klamný důkaz.

Pokud nejsem vyděláním právník nebo pokud daný proces aktivně nesleduji, lze v prvopočátku jen velmi těžko tento škodlivý postup odhalit. V narůstajícím čase je potom odhalení konstrukce zástupné reality téměř nemožné, a to zejména z titulu rozdílnosti oficiálních částí spisu (nesouvislé fragmenty)a interních dokumentů účastných úředních osob v nichž konstruována je úspěšně struktura zřetelných logických vazeb reality zástupné

Pokud je člověk vystaven určitému procesnímu tlaku, nelze se proti těmto praktikám bránit. Pokud někdo mimo můj zorný úhel obrátí list papíru se značkou paragrafu vzhůru nohama, bude se tento při mém dalším pohledu jevit stále stejně. Rozdíl zná jen ten, kdo znak paragrafu obrátil. V reálném procesu je však zahrnuto poměrně rozsáhlé skupiny paragrafů, z nichž o většině nemá běžný člověk sebemenšího ponětí. Pro aplikátora příslušných právních předpisů proto není těžké do struktury paragrafů zasáhnout, např. pootočit, přesunout, obejít či jinak "opomenout, přičemž i tak lze nadále považovat daný proces za "korektní"

Ve skutečnosti je metodikou SOFISMAT pouze spolehlivě objasněno záhadného (českou justicí standardizovaného) procesu přeměny prostorového tělesa - krychle barvy černé v kouli barvy bílé či transformaci naopak.

Sofismata dle Aristotela:

Sofismata extra dictionem

Druhy sofismat v kategorii extra dictionem mají samy vžité latinské názvy. Budeme je tedy s nimi uvádět. První je fallacia accidentis. Jedná se o chybu, kdy je nahodilá vlastnost predikátu (který je rovněž vyjádřen nahodilou vlastností) připisována automaticky i subjektu. Uvádí se příklad z Platónova dialogu Euthydémos: „Není-li tedy ten pes jejich otec? A není-li ten pes tvůj? Tedy je otec a je tvůj, tedy je to tvůj otec.“ Fallacia accidentis označuje i případy, kdy dochází k záměně vlastnosti třídy a individua. Příkladem je úsudek „Sokrates je bílý. Bílá je barva. Tedy Sokrates je barva.“24 Druhá příčina vzniku sofismat ze skupiny extra dictionem má poněkud delší označení: fallacia a dicto simpliciter ad dictum secundum quid. Jde o záměnu metí tím, co platí relativně (např. vzhledem k času, místu) a tím, co je absolutní. Příkladem budiž vyjádření „Ind je celý tmavý, ale při tom je bílý, máme-li na mysli jeho zuby. Tedy je bílý i nebílý.“ (Aristoteles 1978, s. 29) Ignoratio elenchi je dalším druhem sofistického vyjádření. Jedná se o vědomé provinění sylogistické struktuře nebo zamlčení některého z předpokladů: „Někteří vynechají něco z toho, co bylo uvedeno, a získají tak zdánlivé vyvrácení, např. závěr, že totéž je dvojnásobné a není dvojnásobné; neboť dvě jsou dvojnásobkem jedné, ale ne dvojnásobkem tří.“ (Aristoteles 1978, s. 30) Fallacia a consequencis je takové vyjádření, které porušuje některé ze základních úsudkových schémat modus ponens a modus tollens. Jinými slovy, v tomto druhu sofismat se zaměňuje pořadí antecedentu a konsekventu. „A ježto země po dešti bývá vlhká, domníváme se, že pršelo, je-li vlhká. To však není nutné“ (Aristoteles 1978, s. 30) Další (v pořadí pátý) druh sofismatu extra dictione nese označení petitio principii. Spočívá v tom, že to, co má být teprve dokázáno, se používá jako předpoklad. Jde vlastně o tzv. důkaz kruhem. 24 Jde vlastně o záměnu vztahu členství ve třídě a inkluzí tříd. Kvůli eliminaci právě takových vyjádření byla v moderní logice zavedena teorie logických typů. 40 Šestá možnost, kterou Aristoteles vyjmenovává, dostala označení fallacia non causa pro causa. „Tato nekorektní zdůvodnění (…) jsou charakterizována tím, že se v nich nesprávně usuzuje na příčinnou souvislost jevů, mezi nimiž však reálně existuje pouze časová následnost. Z časové následnosti, která může být zcela nahodilá, nelze ovšem vyvozovat žádné opodstatněné závěry o kauzálním vztahu mezi různými jevy.“ (Berka 1978, s. 14) Konečně jako poslední možnost vzniku sofismat v kategorii extra dictione Aristoteles uvádí tu, kdy by jedna položená otázka vyžadovala více odpovědí, očekává se však jen jedna. Tento druh sofistického vyjádření označujeme ergo propter hoc a fallacia plurium quaestionum. Příkladem může být jednoduchá otázka „Jsou žluč a med sladké?“.

Konotace k moderní logice

Byť se nám mohou některá z uvedených sofismat jevit jako neškodné (a navíc nevýznamné) slovní hříčky, už sám Aristoteles si uvědomoval, jak velký prostor k manipulaci a svévoli dávají těm, kteří argumentují pouze prostředky přirozeného jazyka, bez znalosti a použití nějakého logického systému (např. sylogistického). Navíc, některé antické antinomie ukazují na vážné problémy, které uspokojivě vyřešila až moderní formální logika. „Mluvíš-li něco, prochází to tvými ústy; mluvíš o voze; prochází tedy tvými ústy vůz.“ Zde se jasně ukazuje nesnáz při nerozlišení mezi pojmenováním a pojmenovaným. Aristoteles se dokonce zabýval známým paradoxem lháře. Byť se mu ho nepodařilo zcela jasně osvětlit. Nakonec – i na to musela logika čekat až do přelomu 19. a 20. století, kdy se začaly striktně rozlišovat jednotlivé vrstvy jazyka, resp. metajazyka.

Máte podobnou zkušenost, nebo Vás podobná cesta teprve čeká? Obraťte se na nás!

do obsáhlých prací Aristotela vyplatí se nahlédnout

Stejně jako je dobré pochopit, že pokud byla v období antiky podstata sofismat a jejich cílených skupin užívána jako posilující výukový prostředek ke zdárnému rozvoji obratnosti v mluvené komunikaci (pro řečníky, právníky a politiky) nelze proti tomuto nic namítat.

Pokud se však nesporné prvky užité sofistiky a rozsáhlých skupin sofismat cyklicky objevují o dva tisíce let později ve skutečných soudních procesech dnešního světa, je nutné se tímto směrem detailně zaměřit, a tyto absolutně nepřípustné procesní prvky (ona sofismata i se svou sofistikou) bezodkladně a v plném rozsahu nezvratně i s jejich původcem označit, a z procesních postupů dalších natrvalo a bez kompromisu vyloučit (!)

Podstatou užití sofizmat je souhlasně vždy a pouze jen, nad známou věcí (např. fragmentem reálné skutečnosti) předkládat vědomou a ryzí fikci - popisu rostoucí velikosti věci, a to pouze pro stržení pozornosti posluchače pouze tímto směrem, kde v dalším kroku nebo souvisejících postupech je v plném rozsahu dovoleno (původní) reálnou skutečnost rostoucím obsahem sofismat zcela překrýt (!)

Pokud se páteřní konstrukce, a to jakéhokoliv procesu na straně státní moci výkonné nebo moci soudní o prvky sofismat a sofistiky nepokrytě opírají, je nutno tyto neprodleně z předmětného procesu exemplárním způsobem natrvalo vyloučit, a to i s tím nebo těmi, jež dali těmto nepřípustným procesním prvkům vzniknout nebo s těmito aktivně a bez námitek pracovali - procesně nakládali, ačkoli z jejich procesní pozice (odborné funkce, kterou zde zastávali) bylo těchto manipulačních praktik bezesporu a nezvratně patrno (!)

Ocitne-li se v procesu řízeného orgánem státní moci výkonné nebo moci soudní v určitém bodě a z určitého směru nepřijatelná a nepřípustná procesní vada či nepatřičné vybočení z ústavně-právních předpisů,zásad či principů, je závaznou povinností, některé na procesu zainteresovaných stran dalších na tento nedostatek bezprodlení upozornit a návazně škodlivý element natrvalo odstranit a předpisově narovnat procesní běh věci

Pokud však v aplikačním mezičase procesního užití sofismat a principů sofistiky již došlo jejich účinkem k nepřípustnému zásahu do základních lidských práv a občanských svobod některého z účastníků řízení (člověka) je bezodkladné odstranění všech procesních vad v hierarchii příslušných právních předpisů, absolutně nadřazenou povinností, stejně jako souběžné a promptní odstranění veškeré újmy na základních lidských právech a svobodách, v procesu účastného občana

Ačkoli se tento stát hrdě označuje přívlastkem demokraticky-právní, skutečnost je zde taková, že pokud se proti občanu rozhodne některý z orgánů státní moci výkonné nebo moci soudní užít protiprávním způsobem nezákonný procesní prostředek, neexistuje v daném okamžiku na straně občana absolutně žádný ochranný mechanizmus, resp. zde neexistuje žádný a především plně uchopitelný a plně funkční procesní nástroj k zajištění ochrany základních lidských práv a občanských svobod před úmyslně vloženou procesní vadou - nezákonným, protiprávním a protiústavním postupem ze strany státu nebo soudního aparátu

Ačkoli se orgány státní moci výkonné a moci soudní aktivně ohánějí, každý zvláště svou nestranností a nepodjatostí vůči občanským procesním stranám, stejně jako se hlasitě označují za příkladné služebníky zákona i všech ústavně-právních limitů, které procesní postupy tvoří, je v konečném výsledku situace taková, že osamocený občan je vystaven současnému tlaku ze všech tří protistran, jež pod inkviziční vlajkou srdnatě obhajují své postupy absurdní imaginací nutnosti ochrany veřejného zájmu

Ve světle reálného světa excesivních projevů na straně justice i orgánů státní moci výkonné, je však v příslušných procesních věcech nezvratně a bezpochyby patrno, že každá z těchto složek má v konstrukci páteřního systému daného procesu svůj vlastní soubor sofismat a sofistické rétoriky, a že jejich výlučným cílem a prioritou zde vůbec není dbát povinného respektu k závazným procesním zásadám a pravidlům či vůbec ke svým základním povinnostem, ale toliko výlučná potřeba své vlastní produkty sofistického cvičení elegantně provázat se sofistickou konstrukcí svých procesních kolegů, a na předpřipravených spojnicích ze zájmové oblasti každého z nich dotvořit plánovanou procesní rovnici, kde závěrečnou výslednicí je vyřčení "nesporné" viny občana jménem republiky

Rétorika sofistiky a sofismata se nikdy neobjevují samostatně, ale pokaždé v podobě cílenou kooperací předpřipravených procesních prefabrikátů, které stačí už jen vzájemně provázat a na závěr šikovně prosvětlit aurou dokonalého aktu spravedlnosti.

Metodická prefabrikace jednotlivých částí daného procesu však z podstaty věci (užitých pravidel sofistiky) účastnému občanu zcela logicky, a to v každém díle procesní skládačky významnou měrou - na každém místě budoucích spojení a všemi směry odebírá základních přístupů k nezbytným částem původní a materiálně-objektivní reality, protože zcela jistě již v předprocesním stadiu došlo v tomto prostoru k cíleně-účelovému překrytí všech podstatných fragmentů (původní) pravdy výhonky sofistických manipulací, aby tyto v ubíhajícím čase nevratně pozřely i veškerý zbytek, pro občana podstatné skutečnosti další.

Pokud se občan rozhodne tento nepříznivý stav napadnout některým z opravných procesních prostředků, je návazně z každé strany ubezpečen o souladnosti celého procesu se zákonem, v němž veškeré orgány státní moci výkonné, tedy Policie ČR i státní zastupitelství, stejně jako veškeré soudní instance se ve svorné jednotě zaštiťují oblíbenými, či metodicky přednastavenými citacemi z ustanovení §2 odst.5 a odst.6 Trestního zákoníku, jako by snad tato dvě ustanovení byla magickým středem nebo výlučnou řídící součástí procesu trestního řízení

Rozhodne-li se občan poté poukázat relevantně podloženým směrem do jiného ustanovení zákona, v němž spatřuje namítaných procesních vad, je i ze strany nadřazených kontrolních orgánů, té které složky státní moci výkonné či moci soudní opětovně odkazováno do ustanovení §2 odst.5 a odst.6 Trestního zákoníku, samozřejmě s tím výsledkem , že původně namítané porušení právního předpisu v knkretizované části jiné, je toliko pouze okrajově citováno a celkového řešení věci de iure elegantně vynecháno

Všeobecná oblíbenost citací z ustanovení §2 odst.5 Tr. Zák. je potom zřejmá primárně asi z titulu, že v jejím obsahu je velmi stručně definováno základních postupů všech účastných orgánů státní moci výkonné i moci soudní, což v doplnění nevyřčeného pořekadla "co je psáno, to je dáno" má občanu předestřít absolutní procesní čistoty

Oblíbenost ustanovení §2 v odst6. Tr. Zák. je potom ještě více hmatatelnější v odkazu do citace "...orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení...", neboť každá z účastných složek tímto opakovaně podtrhuje výsostné imaginace své rozhodovací nezávislosti

Na straně orgánů státní moci výkonné je upjatost k citacím §2 odst.6 Tr. Zák. téměř nezměrná, z titulu mylně těmito zde vykládané rozhodovací svobody či volnosti v procesu rozhodování jako takovém, když ve spojení definic "...vnitřního přesvědčení a pečlivosti(vnitřního) uvážení..." mohlo by být toto vyjádření žákem třetí třídy prvního stupně skutečně mylně chápáno jako bezhraniční rozhodovací volnost, do níž nadto nelze nikým ani zasahovat

Fixace justičních orgánů k ustanovení §2 odst.6 je však oproti orgánům státní moci výkonné až chorobně upjatá neboť z řádu vyšších desítek listinných dokumentů ze strany soudních orgánů, a to napříč jejich celým spektrem i geografickým zastoupením v rámci tohoto státu, je nade vší pochybnost z jejich obsahu zřejmé, že tyto v něm svorně a bez rozdílů spatřují magický šém, svatý grál nebo jinou kouzelnou moc bezbřehé ochrany ke své rozhodovací nezávislosti a nedotknutelnosti svých vlastních rozhodnutí

Ačkoli příslušným orgánům státní moci výkonné, stejně jako orgánům moci soudní je s naprostou samozřejmostí, k příslušným ustanovení zákona známo především výkladové literatury či obsahu ustálené judikatury Ústavního soudu ČR, dopouští se tyto nedílně a svorně, za neutuchajícího času směrem k občanu zcela zřetelných deformací jeho výkladu i závazných limitů pro jeho aplikaci

Na tomto místě je však nutno připomenout, že předmětná rozhodovací nezávislost je na každé straně limitována velmi striktními pravidly a zásadami, jež z právního pohledu tvoří pevné hranice k prioritní povinnosti státu garantovat všem svým občanům náležitou ochranu jejich základní právům a svobodám

Za absolutní demagogii, předkládanou opakovaně ze strany soudů je potom nutno označit justičním systémem (nepřípustně) standardizovanou situaci, v níž vedle předkládání nikým a ničím neomezené rozhodovací nezávislosti snaží se nepatřičně a nepřípustným způsobem zcela oddělit od všeobecně závazných povinností jakožto i od zbytku právního systému jako takového

Zásadním nešvarem na straně justičního systému je rovněž i (nepřípustně) standardizovaná snaha, resp. neustále se objevující závěry, že pod ochranným pláštěm nezávislosti soudního rozhodování je nutno v nedílném souběhu uchovat i veškerou procesní činnost jednotlivých soudců, a to bez rozdílu a ve všech případech

Navzdory zákonu, navzdory výkladové literatuře a navzdory i ustálené judikatuře Ústavního soudu ČR jsou tyto demagogické teze velmi hluboce zakořeněny napříč celým justiční systémem, přičemž současně jejich nepatřičné a vesměs nepřípustné užívání v běžné praxi vede k situaci, že reálně nejde ani při sebelepší relevanci odůvodnění napadnout procesně vadné postupy konečnému rozhodnutí logicky předcházející, pročež ani zřetelně vadné a procesně nepřípustné soudní rozhodnutí, vybudované na základě procesně vadných postupů předcházejících či na základě všeobecného neplnění základních povinností soudce, není možno napadnout žádným procesním nástrojem

Tuto duální a nezákonně-protiprávní absurditu na straně justičního systému nelze narušit ani požadavkem na zaručenou ochranu základních lidských práv a občanských svobod zasažených v účinku přímém toliko vadným či nesprávný úředním postupem na straně soudce či jiným porušením jeho závazných povinnosti nebo procesní entitou další, jež stejně jako předešlé a ve smyslu příslušných ustanovení zákona nejsou předmětem chráněné rozhodovací nezávislosti soudů - v konečném důsledku je zde prioritní záruka ochrany základních lidských práv a občanských svobod jednoznačně upozadněna nezákonným a protiprávním určením, absolutně nepatřičným vytvořením a sveřepým vymáháním primární priority na straně ochrany rozhodování soudů

Absurdita ve výkladu či aplikaci zákona, stejně jako projevy excesivního přístupu k ústavně-právnímu pořádku tohoto státu, jsou vedle standardizovaných projevů svévole a libovůle ze strany soudních úředníků jsou základními markantami jež spolehlivě odlišují český justiční systém od zbytku civilizovaného světa.

Máte podobnou zkušenost, nebo Vás podobná cesta teprve čeká? Obraťte se na nás!

přístup vázán registrací - kontakt: info@ceresa.cz